29.01.2011 - Kristýna Březinová - Kavárna - str. 36

Já, anonym český, internetový!

Diskuse pod články na internetu u nás často dělají dojem PSYCHICKÉ STOKY, jíž se odplavují frustrace pisatelů. Je to důsledek sítě jako takové, nebo se tu projevují specifika české společnosti?

Existují „tiší“ internetoví čtenáři, kteří nikdy nepocítili nutkání účastnit se anonymních diskusí pod články. Na opačném konci spektra stojí uživatelé, které přitahují anonymní diskuse. Mnozí z nich vystupují agresivně, napadají autory materiálů i přispěvatele do diskusí. Je slovní násilí anonymů způsobeno jejich osobnostními problémy, frustrací? Nebo vytváří internetová síť prostředí, které agresivitě otevírá dveře?
Mládí má převahu NetMonitor (sdružení pro internetovou reklamu) provádí výzkumy českého internetového prostředí. Například vloni v říjnu získalo odpovědi od 28 900 uživatelů. Zkusme tedy nejprve nastínit základní struktury lidí, kteří se v České republice na síť připojují.
Nejvíce z nich internet používá k získávání informací o produktech a službách (71 %), dále k získávání informací pro práci a studium (52 %), 41% uživatelů pravidelně praktikuje instant messaging (tedy používá Facebook či ICQ apod). Nejsilněji byla zastoupena skupina uživatelů od 10 do 34 let (celkem 52 %). Četnost uživatelů ve věku pod deset let není možné zjišťovat; děti tohoto věku se na síti nicméně vyskytují. Skupina mezi 10 a 14 lety je zastoupena sedmi procenty a s oblibou využívá Facebook, vytváří a navštěvuje blogy. Na dětské diskutující lze často narazit pod články o kosmetice, líčení, účesech, módních trendech, celebritách, a to i na mainstreamových stránkách typu seznam.cz. Pokud se dospělý diskutující zapojí do diskuse pod podobně tematicky laděným článkem, pravděpodobně bude diskutovat například s jedenáctiletou dívenkou.
Ekonomicky aktivní uživatelé na síti převažují - tvoří zde 67% připojených lidí. Z ekonomicky neaktivních pak největší procento představují žáci a studenti (23 %), v menší míře nezaměstnaní a matky na mateřské dovolené (obě skupiny shodně 4 %). Senioři nad 65 let využívají internet minimálně. Pokud už se na internet připojí, navštěvují stejné stránky a preferují neměnný design.
Z ekonomicky aktivních uživatelů nejvíce internet využívají ti, kteří nejsou v zaměstnaneckém poměru (56 %), ze zaměstnanců pak nejvíce pracující v kanceláři (úředník, účetní, učitel, vědec - 20 %). Z výše uvedeného vyplývá, že internet je doménou mladých lidí a dále lidí s volnějším režimem během dne (studenti, žáci, pracovníci, kteří nejsou v zaměstnaneckém poměru), částečně i zaměstnanců státní správy.
Číst nemusím, diskutovat ano Můžeme tedy konstatovat, že „mlčící většina“, která navštěvuje internet, vyhledává nejvíce informace o produktech a službách. Každý pátý uživatel internetu jej využívá velmi střízlivě - zhruba jedenkrát týdně. Početná skupina na opačném spektru internet naopak používá 21 a více dní v měsíci (37 % uživatelů). Do této skupiny se také bude řadit většina anonymních internetových diskutérů.
Chroničtí diskutéři přispívají do debat obden nebo i denně, někteří mají více identit/nicků. Jejich jednání má charakter nutkavosti, „vracejí se opakovaně na místo činu“. Někteří z nich se stali maskoty známých serverů. Na idnes.cz je to například diskutér s nickem František Potřebný, vyvolávající bouřlivé odezvy jednak provokativní podporou politika Jiřího Paroubka a dále záměrně používanou socialistickou rétorikou.
Co je společným rysem anonymních diskutérů? Zkratkovité vnímání a situační povrchní uvažování. Na internet dle všeho přicházejí vybít své destruktivní pudy. Někteří z nich v debatách bez obalu přiznávají, že text článku vůbec nečetli, případně pouze titulek nebo pár vět - a ihned spěchají diskutovat. Anonymové kvůli vnitřnímu negativnímu nastavení nejsou výrazně oslovitelní pro inzerenty. Tito lidé se zpravidla nijak nevěnují reklamám, a pokud ano, tak je kritizují. V jistém ohledu se jedná o „vandaly na síti“, kteří za sebou - obrazně řečeno - zanechávají vysypaný pytel páchnoucích odpadků. Přitom podpora kultivovaného prostředí internetu je nakonec výhodná pro všechny: pro čtenáře, provozovatele webu i pro inzerenty.
Podle aktuálních zdrojů nejmenovaného českého zpravodajského webu (pozn. red.: autorka nám sdělila, o koho jde, nicméně dotyčná firma jí údaje poskytla pod podmínkou anonymity; nejde o idnes.cz) se u velmi čteného článku, který má během několika dní návštěvnost 60 000 přečtení, vyskytuje anonymní diskuse v rozsahu asi 900 příspěvků. Pokud odečteme tiché čtenáře, kteří si průběžně mažou cookies ve svém počítači a automaticky jsou tedy načteni serverem vícekrát jako noví čtenáři, a pokud navíc odečteme anonymní diskutující, kteří mají více příspěvků/nicků v diskusi, dostáváme se k číslu cca 1,5% anonymů z celkového počtu čtenářů. Jde tudíž o poměrně malou, specifickou skupinu v řádu stovek či tisíců lidí, která nicméně zřetelně dovede ovlivňovat atmosféru ve společnosti a která je dokonce i citována médii. Náhodný návštěvník diskuse může být příspěvky zděšen a domnívat se cosi o zdevastovaném stavu celé české společnosti. Optický klam je způsoben frenetickou aktivitou anonyma: na síti se vyskytuje často, přispívá do mnoha článků, přehršlí ohlasů, pod více nicky, při psaní používá klávesu CAPS LOCK, vykřičníky a obrazové ikonky, aby jej bylo ještě lépe vidět a slyšet.
Někudy to musí ven Zdá se, že anonymní diskutéři svým jednáním věrně odrážejí probíhající společenské jevy. Polarizace společnosti, jev, který stále více prorůstá tuzemskou politickou scénou i celkovou společenskou atmosférou, je v anonymních debatách výrazná. Polarizace souvisí s nastavením kultury a celkovou vyspělostí společnosti. Čím méně jsou v ní zafixovány standardy jednání, komunikace, ale i vymahatelnosti práva, tím více se objevuje polarizace: je potřeba vyznačit nepřítele na opačné straně, který se jeví jako původce všech potíží. Schopnost přijmout opačný názor, tolerovat jiný pohled na věc v Česku zůstává značně nesamozřejmá. Líté bitvy na internetu potom připomínají bitky anarchistů a fašistů, případně souboje některých konfliktnějších politických person.
Nejdrsnější internetové „zápasy“ se odehrávají během politických diskusí na známých zpravodajských serverech (novinky.cz, idnes. cz, lidovky.cz), kdy proti sobě stojí tábory levice a pravice. Obzvláštní urputností se zdají vyznačovat bojovníci proti prezidentu Klausovi a pravicovým stranám typu ODS, TOP 09, ale i středové, ovšem konfesijní KDU-ČSL. Rétorika je značně stereotypní a týká se zlodějů, tunelářů, podvodníků apod. Osobnostní averze je potom u anonymů nejpatrnější k Miroslavu Kalouskovi. Tito anonymové přímo tapetují internet negacemi: příspěvky obsahující odpor a zhnusení z ODS či TOP 09 vkládají i do diskusí pod články o dopravě na silnicích, počasí, showbyznysu apod. Osobnostní profil těchto anonymů neznáme, nejspíš se však bude jednat o jedince, kteří společenský vývoj, počínaje sametovou revolucí, považují za ničení hodnot ve všech směrech a kteří jsou přesvědčeni, že Čechům vládne zločinecká a nepostižitelná garnitura.
Antilevicový tábor se jeví jako více flexibilní, někdy i se smyslem pro sarkastický humor. Populárními postavami jsou politikové Jiří Paroubek a David Rath. Množství vtipů a přezdívek zveřejněných na jejich účet je enormní. Antilevicový tábor projevuje tu a tam konstruktivní rysy, někteří přispěvatelé dávají najevo, že jsou s vývojem ve společnosti i částečně spokojeni.
Vystupňovaný odpor a zklamání, které internetoví anonymové dávají najevo, však nemusí být jen projekcí jejich osobních problémů. Agresivní anonymní rétorika není zcela neodvislá, jak tu už bylo naznačeno, například od míry vymahatelnosti zákonů a práva ve společnosti. V prosinci 2009 byl na internetu uveřejněn článek o olomouckém policistovi, který během vytrvalého pronásledování zlodějů auta jednoho z nich postřelil. Z reakcí anonymních čtenářů, kteří oceňovali v naprosté většině hrdinství policisty a požadovali dokonce jeho povýšení, nelze vyčíst pouze prostou agresi a senzacechtivost. Významným bodem diskuse byla opakovaně vyjadřovaná frustrace z práce policie, z nedošetřených trestných činů a z malé vymahatelnosti práva.
Zřejmý význam genderu Existují zřetelné rozdíly mezi anonymy, kteří vystupují pod mužskou a ženskou identitou. Budeme předpokládat, jak vyplývá i z některých dřívějších průzkumů, že naprostá většina anonymních uživatelů nezaměňuje své pohlaví.
Jak se jeví mužští přispěvatelé? Ti destruktivnějšího ražení se více zapojují do politických diskusí a také uveřejňují příspěvky s nepokrytě sexuálním obsahem. Často kritizují vzhled známých i neznámých žen na fotografiích. Ti konstruktivnější se zapojují do odborných debat o technice, technologiích, kde mají tendenci buď si předávat informace, nebo poučovat druhé a „triumfovat“ nad nimi. Ženské přispěvatelky obecně poměrně rády pomáhají, poskytují rady a doporučení, ale i vyžadují radu a pomoc. Agresivita u ženských přispěvatelek je ovšem také přítomna. Týká se nejvíce známých ženských osobností, kdy jsou poměrně nesmiřitelně hodnoceny a zkoumány (opět) vzhled, váha, oblečení, ale zejména partnerství a životní úspěchy. Zatímco muži jsou negativně více fascinováni známými politiky, ženy projevují negativní fascinaci zejména k úspěšným zpěvačkám či herečkám.
Pokud budeme vycházet z hypotézy, že agresivita na anonymních diskusích je především určitým projevem životní nespokojenosti, potom se ženské přispěvatelky zdají být v tomto ohledu o něco konstruktivnější se schopností navázat i pozitivní vztahy s jinými anonymy (pomoc, rada). Mužští přispěvatelé jako by byli naopak vybaveni zvýšenou potřebou vítězit.
Prostě využít situace Anonymové obecně s oblibou používají familiární a zesměšňující přezdívky pro známé osobnosti. Tito lidé pro ně představují cenný terč. Osobní výpady většinou nenajdeme pod články o veřejně nepříliš známých lidech. Zato pod články o exprezidentu Havlovi se lze dočíst, že jde o starého Veškrnu, Jiří Paroubek je Puchejř Pažloudek, Mirek Topolánek je titulován Tupolánkem. Zpravidla má dotyčná osobnost životní styl a vlastnosti, které by si anonym i skrytě přál mít, ale zároveň jej ohrožují a dráždí (úspěch, kariéra, schopnost říct otevřeně svůj názor, excentrické zájmy, výjimečná životní dráha). Symbolické ponížení známé osobnosti znamená jediné: hodnota anonymního diskutéra je v danou chvíli minimálně stejná.
Zveřejnění hrubé nadávky nebo posměšné přezdívky připomíná kousnutí do zakázaného ovoce, určité překročení hranice i ve vlastních očích. Dá se proto očekávat, že internetoví anonymové budou i v běžném životě celkově „odbrždění“; jedinec, který po smrti známého lékaře Miroslava Plzáka napíše na síť větu „dědek si asi zapomněl vzít na noc prášky“, bude téměř jistě člověk se značně kolísavou integritou. Takoví lidé jednají situačně: jednou, když to situace vyžaduje, zachovají dekorum, podruhé, když to situace umožní, využijí bez skrupulí příležitosti k prosazení vlastních popudů.
Syndrom lva sledujícího krajinu Další z důvodů, proč anonym vyhledává internet, je poskytnutý komfort a pocit síly. Člověk přestává korigovat své jednání ve chvíli, kdy má pocit, že nemůže být viděn/hodnocen. Stav agresivity a dominance může vzbudit kupříkladu pozorování lidí z vyvýšeného a chráněného místa. Ostatně majetný člověk, který si vybuduje vilu na vyvýšeném a ohraničeném místě, demonstruje vlastní dominanci. Člověk před monitorem může podvědomě podléhat pocitu lovce přehlížejícího svůj rajon. Však si také anonymní diskutéři internetový prostor přivlastňují, vnímají jej coby své kolbiště. Zásahy správce stránek vnímají jako narušování jejich domovského - a tím pádem svatého - práva.
Informace o známých osobnostech nabízející se na monitoru mohou podvědomě působit coby pohyb zmenšených figurek, které dorazily k nám domů se svými příběhy. A tyto figurky probudí mocenské choutky. A opět: k mocenským projevům se na síti utíkají především jedinci, kteří v reálném životě pocit „lva pozorujícího svět“ nezažívají často.
Evidentní nedostatek věcnosti Jedno drobné mezinárodní srovnání. Na diskusích webových stránek známých francouzských deníků Figaro či Le Monde panuje na první pohled odlišná atmosféra. U zahraničních anonymních debatérů lze samozřejmě nalézt obligátní komentáře typu „pitomec Sarko“ (prezident Sarkozy), „kolosální blbost století“ (pád francouzské vlády), zároveň je však patrná větší věcnost komentářů. Lze tu také mnohem více nalézt projevy ztotožnění, přijetí - nikoliv odstupu. Časté jsou například obavy o image Francie v zahraničí, přání udržet pro vnější svět obraz stabilní, pevné společnosti. Diskutéři jsou také častěji schopni bez potíží vyjádřit hrdost z úspěchu známé domácí osobnosti. V případě úmrtí, katastrofy se objevují častěji prosté komentáře lítosti nebo podpory. Z letmého pohledu lze říci, že na francouzských diskusích se diskutující mnohem více drží věcných témat, i když agresivní komentáře se pochopitelně vyskytují i tam.
To čeští diskutéři na stránkách webových deníků, jako je idnes.cz nebo novinky.cz, více řeší vzájemné vztahy mezi sebou. Mnohem častěji se objevují věty typu: To si myslíš špatně, nerozumíš tomu, radši odejdi, jdi si stěžovat jinam... Zdejší diskutéři také více touží po uznání od druhých. Lze si tu povšimnout atmosféry podhodnocení a zahanbení. Úspěchy českých osobností jsou většinou degradovány, případně přijímány vcelku apaticky, neúspěchy naopak zveličovány.
Českou specialitou se zdá být psaní emočně laděných dopisů známým osobnostem, kdy jim pisatel tyká. Například: Iveto Bartošová, měla by ses nad sebou víc zamyslet a už se dál neničit. Podobné projevy jsou alespoň na serverech typu Figara či Le Mondu výjimečné. Jedním z možných důvodů je fakt, že diskuse a výměna názorů je v zemích s odlišnou kulturou a společenskou atmosférou vnímána jako více samozřejmá a neutrálnější záležitost a není tak rozšířen nešvar řešit vlastní sebehodnocení a sebeobraz skrze anonymitu internetu.
Dílčí závěr o českém internetovém anonymu by se tedy dal shrnout takto: Je výrazně osobní, vlastní já je podstatným motivem přispívání. Na jedné straně spektra stojí hraví, ironičtí, pohotoví přispěvatelé, na druhé straně rigidní, ultimativně se projevující přispěvatelé s obavou ze současnosti i ze zítřka. Zda se tyto kategorie dají též rozdělit podle věku, to zůstává zatím nezodpovězenou otázkou.

Autorka je psycholožka